Promiň
30. 4. 2013
Proč jen jsi nebojoval,
a rovnou to vzdal?
Ptá se hlas,
kterým zmítá divoký třas.
Lásky se bojí,
každý úlet totiž něco stojí,
jako by se bolesti štítil,
a nevnímal, co cítil.
Vztahuje k nebi prázdné ruce,
to on nechal puknout vlastní srdce,
prosím, můžete se slitovat,
život bych chtěl lépe znát.
Uvězněn v čase,
kropící podlahu slzami,
potopen ve vzpomínkách zdá se,
kvůli bolestnému poznání.
Ta bolest časem zmizí,
a že jsme se milovali,
všem se šťastní zdáli,
když nám životy na vlásku visí.
V místnosti nesnesitelné ticho,
samota nadále ničí ho,
a celičké usilí,
zmizelo ve chvíli.
Tohle je ale život,
koukni na slunce,
lepší chvíle hlásí příchod,
jakoby z nebe slyšels tichounce.
Náhle se však všechno zvrtne,
a rty polomrtvé,
se ztrácejícím se vědomím,
šeptají tiché promiň.
:D
(polly*, 3. 5. 2013 12:18)